.

Únor 2009

Tarja má zaděláno na dokonalé album

21. února 2009 v 20:37 | Arianne Meri Oceansoul |  Tarja
Tohle se povídá o sólistce Tarje. Dost času, žádný shon a tlak, klid pro nerušené tvoření písní pro nové album s pracovním názvem ,,What Lies Beneath".
Je fajn, když hudebníka netíží povinnosti a může se lépe soustředit. Tak jsem zvědavá, co si lady Tarjusha představuje pod pojmem ,,dokonalé album". =)
(Věřte mi nebo ne - na téhle fotce mi lady Tarjusha vzhledem i tím jakoby nasupeným výrazem připomíná moji matku :D)

Nová éra začíná

21. února 2009 v 20:29 | Arianne Meri Oceansoul |  Stratovarius
Právě jsem byla na MFF a dočetla se, že ne ,,King of Nothing", ale ,,Polaris" - tak se bude jmenovat nové album Stratíků. Jens mluví o tom, že našli skvělé partnery, kteří jim věří...
Polaris bylo studiově nahráno už někdy v minulém roce, zmixováno Mikkem Karmilou a v květnu konečně vyjde k nedočkavým fanouškům, jako jsem já. =) Říká se, že se stalo zářící polární hvězdou na Severním nebi...
,,Polaris je pozitivní, silné album, které určitě vezme za srdce fanoušky Stratovaria po celém světě," říká vokalista Kotipelto. Na novém albu bude 11 písní. Budou mezi nimi tyto názvy:

"King Of Nothing"
"Eternal Life"
"Something Precious"
"I Am Blind"
"Free Diving"

No a zbývá už jen oznámit, že 11. 7. 2009 budou Stratíci ve Vizovicích na MoR... kam se já samozřejmě, jako je již zvykem, nedostanu. =(

MFF Awards 2007 - přehled výsledků

20. února 2009 v 21:05 | Arianne Meri Oceansoul |  Nejkrásnější Finlandia
Kurzívou budou ty, které bych zřejmě (nebo určitě) sama preferovala...

Zázrak v knihovně

16. února 2009 v 21:06 | Arianne Meri Oceansoul |  Můj život
Poslední dobou (a kdo ví, jestli to nebude pokračovat) jsem se opět cítila dost mizerně. Zhruba od doby, kdy jsem napsala Komnatu, mě potkávaly stále stejné pocity - otrávenost až zdrcenost, nesnášení sama sebe. Neumím zpívat ani hrát, nebásním, neskládám, nedokopu se k tomu, abych psala, všechno mě se*e (ano, měla jsem často velkou chuť nadávat), nic mi nejde a za to se nesnáším. Dokonalá tvůrčí neschopnost je nejúčinnější zbraň proti mojí křehké mysli.
Ano, tak nějak by se to dalo shrnout. K dovršení všeho jsem neměla co číst a jediným světlým bodem bylo na tom všem to, že často překrásně sněžilo. Balzám na duši.

Songbook

10. února 2009 v 17:20 | Arianne Meri Oceansoul |  Moje písně
Jako symboliku probuzení ze zničující tvůrčí neschopnosti, která mě zachvátila v posledních dnech, nahlížím do svého laulukirja = songbooku, zkrátka sešitu v tvrdé vazbě, kam se přímo z mé mysli hrnou písně, které stihnu zapsat.
Songbook je rozdělený na 2 části, které se stejně tak dobře dají nazvat jako ,,éry". S tou první ovšem nijak zvlášť nesympatizuji. V těžkých obdobích, kdy se moje povaha teprve formovala pod tlakem každodenních důležitějších či malichernějších událostí, vznikaly zvláštní písně. Melodii si pamatuji možná tak u dvou - z toho je vidět, že to nebyl žádný zázrak. Texty jako by vypadly z repertoáru Evanescence - stále se opakující stěžování si na lži a lásku.
Jednou však přišel den, kdy jsem za těmito písněmi udělala silnou čáru.
A za tou čárou, která nemilosrdně oddělila dětinské (a zároveň rádoby dospělé) verše od střízlivěji pojaté poezie, se začaly tvořit ,,opravdové" písně. Možná to teď zní trochu domýšlivě, možná to zní domýšlivě až příliš. Ale čas mě naučil mít jistou úctu i k vlastním dílům, protože to jsou jedny z hlavních pilířů naděje, která mě drží naživu každý den a každou noc, protože především za bezesných nocí byla tato díla zapisována na papír.

Zapsané písně vypadají opravdu zajímavě. Tisíckrát přeškrtaná slova a někdy i řádky, ve výjimečných případech dokonce celé lyriky, aby se v případě toho, že by melodie stála za to, mohla zrodit lepší alternativa na druhou stranu. Ne nadarmo vynechávám po každé písni jeden list =)
Komu by se náhodou zachtělo opisovat, ten by neměl valnou šanci.
1) Škrábu jako kocour. Podle toho, jestli píšu ve větším spěchu nebo naopak rozvážně, se mění i písmo... (to jsi viděla, že, mun sisko =))
2) Žádné noty. Ne že bych je neuměla - z hodin flétny, které jsem kdysi podstupovala, mi zůstala základní znalost notového zápisu... ale když si potřebuji zapsat případné změny melodie, kreslím si různé čárky a klikyháky přímo vedle textu. Vypadá to docela komicky, ale hlavně že to k něčemu je.
3) Většina je u mě. Kyllä, když totiž při listování songbookem narazím na nějakou píseň, kterou neznám zpaměti (kterou taky :D) přeču si prvních pár veršů a z nich poznám melodii.
Nevěříte?
Svěřím se vám tedy úplně nezávazně s pár dosavadními dílky - dokončených nebo rozpracovaných - které podle mého vlastního úsudku ,,stojí za zmínku".

Komnata

8. února 2009 v 15:12 | Arianne Meri Oceansoul |  Příběhy
Je zvláštní, jaká nejistota se mě zničehonic dotkla, jakmile jsem se odvážila pustit se do opisování. Povídka, o kterou se s vámi hodlám teď v elektronické podobě rozdělit, je výplodem včerejší noci. Bylo už po půlnoci a já právě skončila čtení dvou dalších povídek ze sbírky Jáma a Kyvadlo. Možná mě Edgar Allan Poe tím svým zvláštním stylem psaní vážně nakazil, ale já prostě cítila, že něco musím napsat a že zároveň vím, co mám psát. Viděla jsem sama sebe v dlouhých gotických šatech, sedící u stolku s jedinou svící, v temném pokoji s jediným oknem a úplně sama. Kdoví, co ve mně roznítilo záměr to všechno vylít na papír v onom zvláštním stylu, který tolik dbá na krásu každého slova a který je už možná zastaralý - přesto čtu takové povídky a mám je ráda.
Dokonce mě napadlo, že až budu mít takových drobných úryvků nevyřčeného příběhu více, mohla bych se pokusit o vydání nějaké sbírky. Ale to je předaleká budoucnost. Teď se obávám jen toho, abyste nezavrhli Komnatu - povídku noční osamělosti, v podstatě o ničem, a přesto jsem si její psaní užila. Pozor - možná jsem už téměř spala a nepřemýšlela nad tím, co se rýsuje v sešitě pod mou rukou...



Celým mým tělem se rozlinul proud utěšující úlevy, jakmile klíč cvaknul v zámku.

Zavřela jsem oči a opřela se dlaněmi o těžké okované dveře - to jediné, co mě teď oddělovalo od šíleného světa tam za mými zády. V hlavě mi stále zněla ozvěna toho, jak se dveře prudce uzavřely, a jen pomalu se rozplývala v kontrastu s nerušeným tichem opuštěné komnaty.

Byla to skutečně místnost, která neplnila žádnou podstatnou funkci a ani v ní nikdo nepřebýval; o to více snad mě však lákala k tomu, abych z ní učinila své osamělé útočiště.

Pomalu jsem otevřela oči a setřela si z řas prach, který se po rozvíření náhlým pohybem začal neslyšně usazovat na každém povrchu. Jeho nepatrná zrnka byla vidět jen v pruhu slabého světla, které sem pronikalo výklenkem v silné kamenné zdi - jediným oknem, opatřeným kdysi zdobnou mříží z černého kovu.

Jak jsem vždy milovala tuto opuštěnou komnatu!

Okno, zaprášený stolek a těžká židle bez opěradla tvořily společně s vysokou bílou svící můj tichý svět útěchy a sladkého zapomnění. Nebyl to můj pokoj. Objevila jsem ho před necelým rokem, když jsem jednoho večera náhodou vstoupila do jiné chodby, než kam mě měl zavést plánek hradu. Tehdy jsem toto sídlo ještě neznala a musím se přiznat, že bych dosud nedokázala přesně určit, jestli se knihovna nachází v severozápadním nebo snad jihozápadním křídle.

Ale o této komnatě jsem věděla naprosto bezpečně. Nacházela se v budově, kterou se zbytkem hradu spojoval jen neširoký průchod nad skalnatou zahradou. svírala mé sny a nesetříděné myšlenky ne jako nepropustná klec, ale spíše jako nežná náruč nepoznané matky, která přežívala celé moje dětství v mých představách; jako skrýš mých malicherných pokladů a zároveň nejprostších přání, jaká se mohla zrodit v mém vědomí v průběhu doby. A to, co ze všeho nejvíce udržovalo nezaměnitelné kouzlo oné staré a zaprášené místnosti, to zřídlo potěšení, které jsem směla plně využít jen tady - to byl právě klíč v zámku.

Prošla jsem komnatou a každý můj krok na kamenné zemi byl ověnčen studenou, hlubokou ozvěnou. Dokonce každý opomněníhodný zvuk jakoby v tomto stinném prostoru zkrásněl do podoby rajské hudby!

Zkřehlými prsty jsem vzala do dlaní křesadlo a rozžala svíci. Zprvu sotva znatelný modrý plamínek na knoptu stoupal, až se změnil ve vysoký a útlý střípek zlatého světla, který kolem sebe šířil jantarovou elipsu matné záře.

Většinu pokoje ovšem stále halila tma. Ani plamenný balet té jediné svíčky to nedokázal změnit. Zář vlnícího se ohně se protnula s pruhem hasnoucího denního světla, které těsně nad ním pronikalo do místnosti oknem s rozevřenými okenicemi. Vyhlédla jsem ven a na poslední chvíli uviděla srpek narudlého slunce, jak mizí za dalekým obzorem a vrátí se až ráno. Na soumrakem zfialovělé obloze už čekal jeho nástupce - mramorový, nesčetnými kresbami posetý měsíc. Až se kraj nadobro zahalí v tmu, rozsvítí se kolem něj v kruhové záři neviditelný bílý plamen, jehož odlesky dopadnou na spící zem.

Tou dobou už budu možná spát i já, pokud hořící svíce stihne unavit mé oči a zahřát mi ruce. Pak se celý můj svět, láskyplně sevřený temnými zdmi tiché komnaty, ponoří do nerušeného snění.

No... tak nevím. Možná se to někomu zalíbí, možná se většina těch, kdo na tuto povídku narazí, ani nedostane ke konci, soucitně se pousměje nad podivnou snahou téměř neznámé autorky a pokud četl něco od Poea, zřejmě si navíc pomyslí, že nemám na práci víc než napodobování povídkářů odsunutých do pozadí vírem moderního umění. Příliš bych se nedivila - možná jsou tyhle řádky ve své podstatě vážně o ničem...

Will My Soul Ever Rest in Peace - Stratovarius

2. února 2009 v 20:12 | Arianne Meri Oceansoul |  Stratovarius
Nedávno jsem začala poslouchat Stratovariuksen album Intermission. A hned první píseň se mi natolik zalíbila... že ji sem prostě musím dát, abyste si ji poslechli. Je energická, ostrá, svěží, fantastická...zkrátka úžasná. Dvakrát je v ní zvýšený refrén, což je efekt, který mě zpravidla vždycky dostane. A obzvlášť u tak nabitého refrénu podloženého kytarami a u sympatického Timova ječáku... prostě, to musíte slyšet, to se nedá říct. ;)