.

Komnata

8. února 2009 v 15:12 | Arianne Meri Oceansoul |  Příběhy
Je zvláštní, jaká nejistota se mě zničehonic dotkla, jakmile jsem se odvážila pustit se do opisování. Povídka, o kterou se s vámi hodlám teď v elektronické podobě rozdělit, je výplodem včerejší noci. Bylo už po půlnoci a já právě skončila čtení dvou dalších povídek ze sbírky Jáma a Kyvadlo. Možná mě Edgar Allan Poe tím svým zvláštním stylem psaní vážně nakazil, ale já prostě cítila, že něco musím napsat a že zároveň vím, co mám psát. Viděla jsem sama sebe v dlouhých gotických šatech, sedící u stolku s jedinou svící, v temném pokoji s jediným oknem a úplně sama. Kdoví, co ve mně roznítilo záměr to všechno vylít na papír v onom zvláštním stylu, který tolik dbá na krásu každého slova a který je už možná zastaralý - přesto čtu takové povídky a mám je ráda.
Dokonce mě napadlo, že až budu mít takových drobných úryvků nevyřčeného příběhu více, mohla bych se pokusit o vydání nějaké sbírky. Ale to je předaleká budoucnost. Teď se obávám jen toho, abyste nezavrhli Komnatu - povídku noční osamělosti, v podstatě o ničem, a přesto jsem si její psaní užila. Pozor - možná jsem už téměř spala a nepřemýšlela nad tím, co se rýsuje v sešitě pod mou rukou...



Celým mým tělem se rozlinul proud utěšující úlevy, jakmile klíč cvaknul v zámku.

Zavřela jsem oči a opřela se dlaněmi o těžké okované dveře - to jediné, co mě teď oddělovalo od šíleného světa tam za mými zády. V hlavě mi stále zněla ozvěna toho, jak se dveře prudce uzavřely, a jen pomalu se rozplývala v kontrastu s nerušeným tichem opuštěné komnaty.

Byla to skutečně místnost, která neplnila žádnou podstatnou funkci a ani v ní nikdo nepřebýval; o to více snad mě však lákala k tomu, abych z ní učinila své osamělé útočiště.

Pomalu jsem otevřela oči a setřela si z řas prach, který se po rozvíření náhlým pohybem začal neslyšně usazovat na každém povrchu. Jeho nepatrná zrnka byla vidět jen v pruhu slabého světla, které sem pronikalo výklenkem v silné kamenné zdi - jediným oknem, opatřeným kdysi zdobnou mříží z černého kovu.

Jak jsem vždy milovala tuto opuštěnou komnatu!

Okno, zaprášený stolek a těžká židle bez opěradla tvořily společně s vysokou bílou svící můj tichý svět útěchy a sladkého zapomnění. Nebyl to můj pokoj. Objevila jsem ho před necelým rokem, když jsem jednoho večera náhodou vstoupila do jiné chodby, než kam mě měl zavést plánek hradu. Tehdy jsem toto sídlo ještě neznala a musím se přiznat, že bych dosud nedokázala přesně určit, jestli se knihovna nachází v severozápadním nebo snad jihozápadním křídle.

Ale o této komnatě jsem věděla naprosto bezpečně. Nacházela se v budově, kterou se zbytkem hradu spojoval jen neširoký průchod nad skalnatou zahradou. svírala mé sny a nesetříděné myšlenky ne jako nepropustná klec, ale spíše jako nežná náruč nepoznané matky, která přežívala celé moje dětství v mých představách; jako skrýš mých malicherných pokladů a zároveň nejprostších přání, jaká se mohla zrodit v mém vědomí v průběhu doby. A to, co ze všeho nejvíce udržovalo nezaměnitelné kouzlo oné staré a zaprášené místnosti, to zřídlo potěšení, které jsem směla plně využít jen tady - to byl právě klíč v zámku.

Prošla jsem komnatou a každý můj krok na kamenné zemi byl ověnčen studenou, hlubokou ozvěnou. Dokonce každý opomněníhodný zvuk jakoby v tomto stinném prostoru zkrásněl do podoby rajské hudby!

Zkřehlými prsty jsem vzala do dlaní křesadlo a rozžala svíci. Zprvu sotva znatelný modrý plamínek na knoptu stoupal, až se změnil ve vysoký a útlý střípek zlatého světla, který kolem sebe šířil jantarovou elipsu matné záře.

Většinu pokoje ovšem stále halila tma. Ani plamenný balet té jediné svíčky to nedokázal změnit. Zář vlnícího se ohně se protnula s pruhem hasnoucího denního světla, které těsně nad ním pronikalo do místnosti oknem s rozevřenými okenicemi. Vyhlédla jsem ven a na poslední chvíli uviděla srpek narudlého slunce, jak mizí za dalekým obzorem a vrátí se až ráno. Na soumrakem zfialovělé obloze už čekal jeho nástupce - mramorový, nesčetnými kresbami posetý měsíc. Až se kraj nadobro zahalí v tmu, rozsvítí se kolem něj v kruhové záři neviditelný bílý plamen, jehož odlesky dopadnou na spící zem.

Tou dobou už budu možná spát i já, pokud hořící svíce stihne unavit mé oči a zahřát mi ruce. Pak se celý můj svět, láskyplně sevřený temnými zdmi tiché komnaty, ponoří do nerušeného snění.

No... tak nevím. Možná se to někomu zalíbí, možná se většina těch, kdo na tuto povídku narazí, ani nedostane ke konci, soucitně se pousměje nad podivnou snahou téměř neznámé autorky a pokud četl něco od Poea, zřejmě si navíc pomyslí, že nemám na práci víc než napodobování povídkářů odsunutých do pozadí vírem moderního umění. Příliš bych se nedivila - možná jsou tyhle řádky ve své podstatě vážně o ničem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lúmenn Lúmenn | Web | 8. února 2009 v 17:05 | Reagovat

Ne, vůbec nejsou o ničem, je to krásné:) Mám ráda tento styl psaní, i když se v povídce neděje nic víc, než že neznámá žena popisuje svou milovanou místnost, má svou atmosféru a kouzlo. Možná by stálo za to tu myšlenku rozvést a odpovědět, proč s žena skrývá v komnatě, na jakém hradě se nachází, co ji přivádí do té malé místnůstky...? Ale atmosféru a starobylost slohu jsi vystihla moc pěkně;) Máš tam pár malých slohových chybek, ale nic co by rušilo čtení. Opravdu povedné:)

2 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 9. února 2009 v 21:38 | Reagovat

Tak díky...

ono poslední dobou mám pocit, že se mi nic nedaří udělat pořádně...

ano, snažila jsem se zaměřit na atmosféru. U povídky Srdce oceánu také nikdo neví, kdo je ta dívka nořící se do mořského světa...

3 Ina Ireth Hyvönen sun sisko ja laulaja :)♥ Ina Ireth Hyvönen sun sisko ja laulaja :)♥ | Web | 10. února 2009 v 17:51 | Reagovat

joo... je to naprosto úžasný... třeba já dneska u jedný Zimmerovský písničky viděla boj... ale to Srdce oceánu bylo taky nádherný...

4 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 10. února 2009 v 20:30 | Reagovat

Niin kiitos, mun sisko =)

no jak říkám, tvůrčí neschopnost... ale Valtamerin Sydä se mi líbí fakt moc =)

5 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 10. února 2009 v 20:35 | Reagovat

Valtameren*

6 Léto Léto | Web | 11. února 2009 v 0:49 | Reagovat

Vůbec to není špatné. Nebezpečně se zlepšuješ! :) Trochu mi to připomnělo úkryt slečny Fuchsie z rodu Žalů.

Jen jedna poznámka: používáš sice hezká slova a přirovnání, ale možná by to chtělo občas jimi šetřit. Méně je někdy více. Vlastně je to jako s cukrem v dortu - musí tam být, ale když ho přidáš až příliš mnoho, konzumenta z toho může chytnout žlučníkový záchvat. ;)

7 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 11. února 2009 v 14:54 | Reagovat

Ai, kiitos. Se slečnou Fuchsií jsem dosud neměla tu čest, ale s tou barvitostí... ať to zní jakkoli divně, v tomhle případě jsem to způsobila úplně schválně =) Protože... no asi znáš E. A. Poea, že? Tak ten je touhle poetickou ,,přeplácaností" doslova posedlý. Až je někdy těžké to vůbec číst. Tak jsem si z něho, chudáka (vzhledem k jeho době se tento styl psaní dá na celé čáře odpustit, ovšem je jasné, že dnes to vypadá divně), udělala předlohu. Samozřejmě jen v rámci toho specifického povídkářského stylu. Doufám, že tě jako náhodného konzumenta žádný záchvat nakonec nechytil =)

8 Léto Léto | Web | 12. února 2009 v 18:21 | Reagovat

Je milé, že si děláš starost. Ale neboj, už jsem spočinul zrakem na takových věcech, že pár přesaturových metafor z míry nevyvede. :) Že ses inspirovala Poem, to samozřejmě vím, už jen na základě předmluvy. Nicméně mám ten dojem - přestože je to již nějaký čas, co jsem od něj něco naposled něco četl - že on sám sice psal velmi poeticky a barvitě, ale nebylo to na sobě všechno tak nahuštěné. Pokud je v odstavci jen jedno zajímavé přirovnání, zapůsobí silněji, než když jsou v každé větě tři. To je pak skoro plýtvání dobrými nápady! ;)

9 Léto Léto | Web | 13. února 2009 v 19:06 | Reagovat

Mimochodem, líbí se mi ten úkaz, který zmiňuješ hned na úvod.

V noci jsi nadšená, píše ti to samo, všechny nápady, co se ti v hlavě vynoří, pokládáš za geniální, prostě tvůrčí radost. Druhý den ráno si to přečteš a jsi zhrozená. Říkáš si, že to vlastně nestojí za nic... Dokonce uvažuješ, že to celé vyhodíš do koše.

Stává se mi to úplně pravidelně. :)

Je důležité se tím pocitem nenechat ovládnout. Dílo je vždycky o něco lepší, než to z pohledu autora vypadá. :)

10 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 14. února 2009 v 18:22 | Reagovat

Tak kéž bych to tak viděla taky =) Někdy se prostě stane, že se z té noční tvůrčí radosti asi nějak vyspím...

Dal by se napsat celý článek o tom, jak jsou v pozdních hodinách představy v šílené mysli mého typu extrémní. Tak třeba včera si na mě zřejmě zasedly ve snaze psychicky mě ubít... řekla bych =)

Prostě ona asi noc sama o sobě bude mít nějaké kouzlo. Napadá mě zatím jen jediný pokus o vysvětlení tohohle jevu: všude převládá tma, která vytlačuje myšlenky roztroušené v okolí zpátky do mysli a vůbec se nestará o jejich třídění. Proto má právě v noci velkou šanci na převahu ta temnější strana. A intenzivnější pocity. A absurdnější vize.

Tak aspoň jsem ráda, že to není jen můj problém. Těžký je život umělce =)

No a samozřejmě souhlasím s tím, že je ta povídka taková příliš... převětvená? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama