.

Talvi laaksossa

7. března 2009 v 13:24 | Arianne Meri Oceansoul |  Moje údolí
Niin. Bylo by asi zbytečné líčit, jak moc jsem se těšila na zimu. Ne ovšem na zimu obecně... je (blíží se nutnost slovesa ,,byla") to první zima, kterou jsem vnímala celým srdcem, kdy jsem vločky sbírala do veršů dříve, než roztály v mých dlaních, kdy mi při toulkách po údolí šťastný úsměv přimrzl k tváři a já mžourala do slabého, ale neskutečně laskavého slunce, které se marně snažilo připravit zemi o sníh, a tak ho místo toho zkrášlilo tisícem třpytek...

Závěr je jasný jako ta diamantová pokrývka, která už neodvratně mizí z okolních luk. Miluji zimu. Rakastan talvea. Mlhavá studená elegie halící tichou vesnici. Třpytivá hra jemných měkkých vloček snášejících se kolem korun stromů z modrobílého nebe. Ať bylo venku jakkoli, začala jsem tohle období prostě zbožňovat.
Bylo mi dokonale? To určitě ne. Někdy se čas toužil zastavit, aby prodloužil moji chvíli smutku. Někdy jsem toužila utéct od všeho, rozběhnout se vstříc ledovým lesům a přenechat jim vše, co mě drželo nad vodou... Ale kupodivu toho byla menšina. Mnohem méně smutku než radosti - to je hodně úspěšné skóre.
Nejlepších věcí by bylo tolik, že se nakonec zmíním jen o postatných negativech: chvíle totální tvůrčí demence; občasná prázdnota v srdci; zmrzlé špičky nohou. No jasně... je zima! Teda - byla. I mě, tvorovi, který je v zimě doma a nevadí mu tolik jako některým jeho bližním, občas při delším pohybu zmrzly nohy - ovšem nic jiného, z čehož usuzuji, že bych asi pro příště potřebovala šestery ponožky a boty z medvědí kůže :D Protože jinak mám někdy ruce a nohy jako rampouchy a přesto mi zima není. =)

Není tenhle článek náhodou posazený v rubrice ,,Moje údolí"? A já tu básním o sobě. No nevadí... vždyť nebýt té krásy kolem, pochybuji, že bych ze zimy měla takovou radost. A i když věřím, že mi věříte, dám vám ke shlédnutí několik neuvěřitelně zimních obrazů přímo z údolí. Nafotila jsem jich spoustu a ani se neodvažuji tvrdit, že tohle je nějaké best of - bylo by to na úkor ostatních... =)

Tohle je louka, které bůhví proč přezdívám Druidská. Asi jsem si tam kdysi hrála na nějakého poutníka s dřevěnou zahnutou holí v ruce :D Ale zaujaly mě ty stíny. (Jinak... pokud by ty fotky byly příliš široké, zobrazte si je zvlášť, protože jsou automaticky přizpůsobené na widescreen.)
Tak nad tímhle obrazem doslova žasnu... bez komentáře. =)
Pokrývka z bílých diamantů, pod kterou spí rostliny, aby se na jaře v plné síle znovu probudily. Jsem tak ráda, že se mi to podařilo vyfotit...=)
Tohle je pohled zpoza našeho domu na kopec. Jednou už to tady někde bylo =)
Pohled ze stejného místa, akorát směrem k údolí. Když přejdete ten kopec vzadu napravo, ocitnete se uvnitř Suolaakso...
To už stojím na tom kopci a dívám se ze strany na jeho vrchol. Mimochodem, ten kopec se jmenuje Smrťák, je totiž hrozně lehké se na něm v zimě na bobu/sáňkách/čemkoli jiném slušně přizabít. :D
Tohle je fotka z lesa Rubšáku, háje o pár metrů výše položeného nad Smrťákem... vlastně skoro v úrovni jeho vrcholu, jenže odděleného počátkem Suolaakso. Cesta, kterou projede v zimě jen traktor - a ani ne celou, protože je o kus níže celoročně uzavřená proti průjezdu aut.
Pohled ze zmiňované stezky (ten traktor po ní pak vážně jel :D) na místní statek. V ohrádce pobíhá kůň, který zrovna na téhle fotce není k vidění. Ten paprsek mě fascinuje =)
Tohle je můj Strom života - vždycky jím byl, už jako neuvěřitelně rozrostlá stinná vrba střežící údolí... stejně jako teď, když je z mého milovaného stromu bezmocný pahýl obrostlý jen proutím. Brečela jsem tehdy pro krásu, o kterou ten strom přišel, ale zároveň mě to přinutilo zjistit, že je ten živoucí kus dřeva krásný stále... přinejmenším tím, že tam ještě je, dává stín a stále střeží moje údolí jako místo mého dětství.
Mohla bych se oprávněně nazývat Stromofil. Oasis je moje další nejoblíbenější místo v údolí, pevnost pro sny a nezaujatými slovy shluk různorodých keřů - v drtivé většině to jsou vrby - s děravou listovou střechou a protnutý tenkým bublajícím potůčkem, který pak mizí v močálu. A věřte nebo ne - právě o Oáze jsem napsala úkol ze slohu na téma ,,Moje oblíbené místo". Jsem docela zvědavá, jak to dopadne =)
A ve finále tohle. ,,Nejsou tu lidé, jen vůně sněhu lehká, pokrývka z jíní je mrazivá a křehká." (z básně Ledové Svítání, by me) Tenhle verš mě napadl okamžitě. Tmavomodrý odstín díky tomu, že ten den slunce nesvítilo, statisíce droboučkých krystalků ledu... Tak tohle jsme měli na střeše =)

Pro mě tohle nejsou jen pěkné fotky. Je to krajinka, kterou dobře znám, protože jsem tu vyrůstala. Za tu dobu mi ty lesy a údolí přirostly k srdci víc než na věčnost... Takže jsem zvědavá, co se mnou jednou provede návštěva Finlandie. Pokud to samé, nejspíš se budu muset roztrhnout :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lykao Lykao | Web | 8. března 2009 v 16:53 | Reagovat

Ano, miluji zimu, přestože žiji v největším městě naší republiky, větším než Plzeň, Brno, Hel(l)sinki.... I Praha ale v zimě (nejen) má tajemnou krásu, myslím tím úzké malebné Malostranské uličky. Krajkový závoj z vloček osvětlený mdlým světlem lamp...  Přesto mi příroda říká víc, na začátku zimy jsme byli autem kdesi na horách (nevím kde vlastně) zůstali jsme do tmy, máti šla někam na louku a já se "ztratila" v Březovém lesíku, a silnou vrstvu zmrzlého sněhu křupající mi pod nohama barvily poslední paprsky zapadajícího slunce prosvítající mezi kmínky. Setmělo se Došla jsem na skrytý palouček, na nebi se objevily první hvězdy a já pocítila nepřekonatelnou potřebu zpívat. Zpívala jsem... Možná prchly všechny zvířata z okolí ale kouzlo té chvíle si přesto uchovám v paměti snad navždy... Po nějaké době jsem se zvolna začala vracet zpátky, maminka se trošku zlobila ale nakonec nic moc neřekla... Já vím, není to normální zpívat v lese ale mě to nevadí, jsem divná...

2 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 13. března 2009 v 17:12 | Reagovat

Určitě nejsi divná. Já mám taky někdy potřebu v údolí zpívat, jako by mě ktomu celý ten ztichlý svět okolo nutil. Jako by z něj vyzařovala zvědavost, jaké tóny mu věnuji (doufám, že nevyzařuje, nechci mu působit zklamání :D)... jednou bylo to nutkání tak silné, že v porostu nad Stromem života jsem sestupovala pěšinami jako po terase a zpívala jsem cosi, neznámou melodii s nesmyslným jazykem... slunce zapadalo a krajina se topila ve zlatém svitu... v tu chvíli jsem nepoznávala sama sebe.

Někdy zase stojím v noci venku (teď mluvím o konkrétním případu, nestává se to vždy, když si stoupnu před dům =)) a jak tak zírám na hvězdy a rozhlížím se po dokonale temné zahradě, cosi mě volá k tomu, abych se procházela po lesích, naslouchala nočním zvukům a vůbec se nebála... a taky tím se mi do hlavy dostalo vědomí, že jedné teplé prázdninové noci neodolám a půjdu... protože něco mi říká, že v mých lesích budu v bezpečí nejen proto, že je dobře znám. Achich... kolem je tolik šílených kouzel, která nenechají na pokoji všechny lidské smysly =)

3 Arianne Oceansoul Arianne Oceansoul | E-mail | Web | 13. března 2009 v 17:15 | Reagovat

Jooo a k těm fotkám... Věřte mi, jsou širokoúhlé. Poznáte to podle toho, že když neuvidíte celý nápis ,,(c) Anna Merisielu 2009 oceansoul.blog.cz", není zobrazená celá ani fotka. Takhle je to tedy vlastně u všech snímků kromě Stromu života.

4 Ina Ireth Hyvönen sun sisko ja laulaja :)♥ Ina Ireth Hyvönen sun sisko ja laulaja :)♥ | Web | 13. března 2009 v 20:30 | Reagovat

ááááj... škoda, že jsem tvé údolí zastihla v době, kdy už tam nebylo tolik sněhu... je to nádhera opravdu moc... ani nevím co říct... možná jen, že určitě někdy zopakuju tvojí návštěvu v zimě... :D ale klidně i v létě... třeba se äiti v srpnu udobří a pustí tě k nám, což by bylo skvělý, protože přes týden není ta moje äiti doma a mohly bychom něco podniknout...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama